Po roce v Bavorském lese

Když jsme s Martou nesehnaly v lednu ubytování v Železné Rudě, ani mě to nemrzelo, protože jsem si myslela, že v březnovém termínu si užijeme jarní příjemné focení bez čepic a rukavic. Už podle předpovědi počasí bylo ale jasné, že zima neskončila, a skutečnost potom předčila očekávání. Celý víkend mrzlo a foukal ledový vítr.

V sobotu jsme vyrazily brzy ráno a na parkovišti Tierparku Falkenstein byly první a jediné :-) . Před půl osmou jsme procházely kolem výběhu rysů. Rychlým pohledem jsme zjistily, že rys na nás opět nečeká, a pospíchaly k vlkům. Hned z dřevěného mostu jsme k naší radosti viděly, že se zdržují ve fotitelné vzdálenosti, pošťuchují se a pobíhají. Pozorovaly jsme jejich komunikaci, vyceněné zuby a stažený ocas neznamenal hrozbu útoku, ale pozdrav podřízeného jedince silnějšímu. Ukázal se i loňský „otloukánek“ s krvavými šrámy na zádech. Po nějaké době se vlci uložili k odpočinku a my se promrzlé vrátily kautu. V informacích nás ujistili, že 2 rysi ve výběhu skutečně jsou a určitě je můžeme vidět navečer. Bylo rozhodnuto, že se pojedeme podívat do zoo v Lohbergu a navečer se k rysům vrátíme.

Zoo v Lohbergu nás zajímalo, protože v ní chovají také vlky a navíc rysy, vydry, soby, sovy… Nemohu říci, že by se mi tato zahrada příliš líbila, protože většina výběhů je malá, prostě jsem očekávala něco podobného jako je ve Falkensteinu. Samozřejmě jsem zamířily k vlkům. Vlci se vyhřívali na sluníčku v bezprostřední blízkosti plotu. Stačilo by natáhnout ruku a pohladit je….

Promrzlé jsme skončily v kiosku, kde jsme si pochutnaly na výborném štrůdlu s vanilkovou omáčkou :-). Po této dobrotě jsme se přesunuly k výběhu vyder, kde se na nás usmálo štěstí. Vydry se proháněly v bazénku a zjevně něco vyhlížely. Jak jsme za chvilku zjistily, bylo to žrádlo :-). Fotily jsme, dokud nezbaštily rybky a nezmizely v domečku.

Byl čas vrátit se k rysům do Falkensteinu. Znovu jsme absolvovaly výšlap k výběhu rysů a znovu zjistily, že nám se tedy neukážou. Rychle jsme ještě zaběhly k vlkům, ti ale nebyli v dohledu, někde za větrem asi spřádali svoje vlčí sny, takže i my jsme se odebraly do tepla.

V neděli jsme se rozhodly si přivstat a být u vlků už před sedmou. Podařilo se. Jaké bylo ale naše zklamání, když jsme nenašly ani ucho. Obešly jsme celý výběh a nic. Je neuvěřitelné, že se skupina 10 vlků dokáže ukrýt tak dokonale, že nejsou v lese ke spatření. Vrátily jsme se na most a čekaly. Naštěstí přišli. Polehali si do přijatelné vzdálenosti a nechali se obdivovat :-). Po chvíli jsme si všimly jednoho vlka, který se zdržoval v uctivé vzdálenosti od zbytku smečky, ale ve výhodné pozici pro focení. Přemístily jsme se k plotu pod věž a chtěly začít fotit. Vtom se vlk zvedl a prchl. Nejdříve jsem myslela, že se polekal nás, ale potom jsem uviděla jiného vlka, který se přiblížil a svojí přítomností našeho vlka zahnal. Jakmile se tento vzdálil, vrátil se outsider zpátky, dokonce se na nás přišel podívat k plotu. Fotit by se dal tak jedině širokáčem. Po nějaké době doběhl i zbytek smečky a předvedl zívání, zdravení a další kočkování. Vydržely jsme je pozorovat téměř celé dopoledne, ale nakonec nás zima vyhnala. Tak zase někdy…